Kočičí žena pátá kapitola

Marilyn brečela. Její rodiče byli zlí. Zakazovali jí se přátelit s Anetou a cestovat do Kouzelného světa.
"Proč to pořád děláš? A ještě to řekneš Celii."řekla naštvaně máma.
"Celia si myslela, že jsem mrtvá."protočila panenky Marilyn.
"Ach jo. Nemáš se vracet."máma mlčela.
"Já vím. Ale prostě bych si přála jít domů. Pryč odsud."
"Já vím, Marilyn. A proto jsme se s tatínkem rozhodli, že..."odmlčela se."Vypijeme Azurovou modř."
"Co?!"
"To je lektvar, který nás promění v lidi. Už nebudeme mít kouzelné schopnosti. Budeme normální."
Normální. Marilyn se zachvěla.
"Už nebudou problémy. O žádném Kouzelném světě už nebudeme vědět. Bude nám dobře. Nebudeme se trápit ani si stýskat." Máma objala Marilyn.
"Ach mami. Možná máš pravdu. Ale co Celia?" Marilyn zavrtěla hlavou. "To ne. Není to dobré."
"Ale je, věř."podala jí lahvičku.
Marilyn se nadechla. Nalila si tekutinu do žaludku.
"Šikula."usmála se máma. A taky se napila.
"Zabralo to?" Marilyn se prohlédla v zrcadle. Byla stejná.
"Myslím že jo."

"Cože ti nalila?!" Aneta nevěřila svým očím.
"Azurovou modř."řekla klidně Marilyn.
"Azurovou modř?!" Aneta se otočila.
"Anet?!" Marilyn jí chytla za ruku.
"Už tu nemám nikoho. Bylas tu jediná. Byly jsme stejné. Teď jsi člověk. A já kouzelná bytost. Ne. Nemůžeme se spolu bavit. Ty jsi jako..jako...Silva s Lenou!"Aneta se rozplakala.
"Jako Silva a Lena?"zkoprněla Marilyn.
"Ano. Byly z Kouzelného světa, ale vypily Azurovou modř. Teď jsou takové ani normální, ani nenormální. Něco mezi. Prostě lidi, co měli kouzelné schopnosti.
Vím, že jsem ti to neřekla, ale nechtěla jsem, abys je považovala za kamarádky. Já...Chtěla jsem mít kamarádku jenom pro sebe. Normálně jsem z tebe udělala mýho otroka."Aneta brečela jako šílenec.
"Ne, Anet. Neudělala. Mám tě ráda, a tak to zůstane. I když jsi z Kouzelného světa, a já už ne."
"Děkuju."zašeptala Aneta a zmizela.
Marilyn se usmála. Už ji nic nehrozí. Tak to mělo skončit. A taky to tak skončilo.

Líbil se vám příběh? Mám psát další? Děkuji za vaše názory, Nell